Jóóó…. Děda Šupina….nikdo mu v dědině neřekl jinak, než Josef. Narodil se na „druhé straně“ Buchlovských kopců, v malé vesničce u Uherského Hradiště a lásku k přírodě a lesům měl prostě vrozenou. Hlavně ke všemu živému, co se kde v lese šustlo. Jeho knihovna byla plná knížek o myslivosti, zvěři, ptactvu….Doba ale byla jiná. Tenkrát přišel pěšky, přišel za prací. Tu našel konečně zde v Pozořicích, na panském dvoře u knížete pána z Lichtensteinů. A našel tu i životní lásku a už tu zůstal. Jenže přišla válka a bylo třeba zaopatřit i trochu masa navíc, hlavně pro děti, nejen svoje, ale i ze širokého okolí. A jelikož děda vlastnil povolení „ chodit na panské vytloukat pařezy“, vždycky pod pařízkem bylo i něco chlupatého . Ale děda Josef, jako správný milovník a vyznavač přírody, se nikdy nesnížil k tomu, aby líčil pasti, či oka, to chraň bůh, děda svou flintičkou neomylně cílil a že to v době válečné nebyla zrovínka sranda, je nasnadě. A tak byl děda Josef všeobecně ctěn a podporován širokou veřejností a myslím dokonce, že i pan nadlesní Žalman zavíral obě oči.
Tak se stalo, co stát se muselo. Děda Josef měl políčeno na srnce. Hluboko na Říčkách chodil dennodenně k vodě pít, vždy večer co večer, ve stejnou hodinu. Ten večer se děda pevně rozhodl. V tomto čase ale také každoročně přijížděl mladý pan kníže na kontrolu a obhlídku svého panství a pan nadlesní mu nabídl příjemné rozptýlení. A tak se ten večer potkali na louce dva zapálení lovci, pytlák a knížepán. Děda Josef samozřejmě viděl přijíždět panstvo na posed, viděl pana nadlesního. Jenže vyšel měsíc a vyšel srnec…Třeskla jedna jediná, přesná rána. Srdce pytláka bilo rychleji, než rozum stačil brzdit a kníže Lichtenstein jen němě zíral na skoleného srnce…
Děda Josef znal v lese každý kámen, každý pařízek a tak neváhal ani vteřinu a zmizel v porostu. Jenže pan kníže si pro jistotu přizval pár mladých honců z německé smetánky, kdyby srnec chtěl vzít roha a tak honci místo srnce skolili našeho dědu. Kdyby pan kníže nezakročil, ubili by ho na místě pažbami. Domů ho přivezli polomrtvého. A protože byla válka, důsledky byly katastrofální. Nedovolené držení zbraně se rovnalo trestu smrti. Ale i tentokrát se stalo něco, co se stává jen v románech a snech. Někdo hodně vlivný navštívil hned druhý den vrchního soudce ve Slavkově, kam byl celý incident nahlášen a zařídil, že se vlastně vůbec nic nestalo. Ten někdo měl v tom okamžiku srdce na pravém místě. Srdce lovce, které uznalo vášeň, touhu, mistrovství jiného lovce. Byl to sám pan kníže z Lichtensteinů.
Vrchní soudce musel dokonce tajně přivézt dědovi domů pušku, protože mu u soudu jedna přebývala a při kontrole by z toho měl asi malér . Děda se z ran vylízal, ale jeho vášeň ke střílení značně ovlivnila jeho životní láska – babička. Zkorigoval proto svoji palebnou sílu na pouhé tři rány ročně a to vždy do vzduchu o Vánocích Děda Josef zemřel v požehnaném věku, doma, ve své posteli. Flintu jsem nikdy nenašel…..
Naštěstí nám po dědovi zbylo několik jedinečných receptur na skvostná a vydatná jídla, připravovaná nejen z mas divoké zvěře, ale hlavně z toho co les a samotná příroda nabídla. Účelem těchto receptů vždy bylo, aby se z menšího podílu masného základu nasytilo co největší množství hladových .
A tak Vás dnes srdečně zveme na
750 g vepřového masa (bůček,plecko), 350g divočiny( co ulovíte), kousek pikantní klobásky slanina, čerstvé houby( nejlépe hřiby nebo žampiony) sůl, 5 lžící sádla, 500g cibule, 4 stroužky česneku, 5 lžiček mleté papriky, 1 lžička kmínu, pepř ,sůl, bobkový list, vývar, 500 g kysaného zelí, 6 lžící zakysané smetany, 3 lžíce hladké mouky, 2dcl mléka
Na rozpáleném sádle osmahneme nakrájenou cibuli do sklovata a na drobno nakrájenou slaninu.Na to dáme zapěnit červenou papriku. Hnedka na to šoupnem na větší kousky nakrájený bůček a ostatní divočinu, aby paprika nezhořkla a necháme maso pěkně zatáhnout ze všech stran. Mírně osolíme, opepříme, podlejeme vývarem a necháme dusit. Jakmile je maso na půl hotové přidáme opláchnuté, nasekané, kysané zelí, nakrájené houby, na drobno nasekanou pikantní klobásku, 2-3 bobkové lístky, dolejeme přiměřeně vývaru, aby bylo všechno ponořeno a pěkně dusíme do měka. Kontrolujeme mícháním a podléváním. Jakmile je maso měkké zhustíme šťávu záklechtkem z hladké mouky a vody, nebo mléka. Mouku povaříme alespoň 20min. Po dovaření gulášek zjemníme kysanou smetanou dle chuti. Podáváme s jemným, nadýchaným knedlíkem, nebo jen tak po pytlácku s kusem chleba. Ale vždycky s půllitrem vychlazeného piva
Dobrou chuť Všem přeje
GejzA tým