Tož vítaj milí čtenářu u tehoto čtení, při kterém sa dozvíš tu nejpravdivější pravdu o tem, že BIGOŠ je pravé Moravské jídlo a nikoliv Polské, či Slezské, jak sa do včíl myslélo. Za tento veliký omyl možú samotní historici a historičtí análníci, keří celú našu históriu skúmali enem z hlediska faktů a už sa vůbec nezabývali příčinú. Hnedkaj ti to vysvětlím.

Historickým faktem je, že léta páně 863 po narození Krista, došli na našu krásnú, Velkú Moravu, Cyril s Metudem. Všecí vědátoři vijú, že jim tá štreka z Byzanskej říše trvala nejak podezřelo krátko a že tady cosi neštymuje, ale nigdo do teho nechce strkat nos a křesťané to přisuzujú vyšší moci Boží. My ale na Moravě víme, jak to tehdá bylo. Cyril s Metudem vyfasovali na tu dlúhú štreku každý po bečičce, ve keré byl pokrm připravený podla specielní receptúry. Tu znali enem mniši v jakémsi klášteru. Masisko mělo dodat chlapcom silu, zelisko zasa zajistilo dlúhú trvanlivost a vitamíny. A tak chlapi vyrazili. Enemže už třetího dňa sa Cyril s Metudem začali jaksi krútit a nadnášat, to jak v nich to zelisko s cibulú kvasilo. Od tej doby to brali obá, jak dyž do nich střélí. Od hájku k hájku, od keříka do tarasa, aby nemuseli vystrkovať holú řiť na světlo Boží. Čem dýl byl pokrm ve škopku a čem víc sa natřásál, tým víc sa vznášali jak kométa nad Betlémem a tým víc jich to hnalo jak splašenú kozu, až sa zastavili u nás na Moravě. A protože už tehdá u nás byly robky krev a mlíko a s tým celibátem to ešče nebylo tak na akorát, tož tu tajnú receptúru z Cyryla a Metuda nejak vymámily.

Baby toto jídlo dávaly svým chlapom, ale enem tehdy, když šli na nejaků delší štreku mimo chalúpku. Páč v chalúpce hrozil výbuch od otevřeného ohňa a nebo smrť udušením. Také měli jistotu, že dyž jejich starý tuto manu pozře, žádná baba se k němu nepřiblíží na deset krokú. Zmínky o tejto receptúře sú zapsané už Hlaholicú ve starých kronikách. Tehdá ale pod inšíma názvama, keré by sa daly ze Staroslovanštiny přeložit jako : „Vznášadlo Cyrila a Metuda“, „Rajský plyn věrozvěstú“ a nebo si ho baby předávali pod zlomyslným názvem „Zrychlovač chlapských chútek“, páč dyž si ženáč pomyslél na cizí robku a začál sa kolem ní krútit a natřásat, stoprocentně pustil plyn, dřív než bys řekl „krléš“ a bylo po námluvách, páč bylo všade smradu, jak dyž rozpářú starého kozla.

Tož týmto je jasně doložené, že pokrm, dnes zvaný BIGOŠ, je staré Moravské jídlo, po staletí užívané po celé Velké Moravě. Enem si to ti, co skúmajú históriu, nejak nedali dohromady.

Dalším jasným doložením, že je Bigoš z našeho kraja, by bylo bývalo určitě zapsané v kronikách našeho hradu Wildenberku. Enem že to dopadlo všecko jináč. Tož čtite dál.

Teho roku léta páně 1424 sa Žanek Žižkúj, po velikém mlácení u Prahy a po zjednání míru a pokoja s Pražskými pány, rozhodl, že si veme pár dní dovolenú. Potřebovál sa po tem dlúhem obléhání trocha zrekvírovat a tak vyrazíl na Moravu do Přibyslavy, aby dobíl hrad a namlátil papule zdejším pánom. Historici už ale neuvádzajú, že ač býl Honza Žižka z Trocnova, celú druhú púlku famílie měl u nás na Moravě. A tak si odskočíl aj se svýma Husitama k nám do Pozořic, za svým strýcem Ondrušem a tetú Majdalénú, páč tady nebyl už pěkných pár roků a nevěďál, co sa tady děje. Gdyž si dali po večeři pár kalíšků halúzkovej, dozvěďál sa Jeník, že náš hrad Wildenberg obsadili už před pár jarama lúpeživí rytíři a že tu v kraju robijú pěknú rutiku. Jak sa tak naslopál tej slivovice, hnedkaj sa rozhodl, že tým rytířom trošku pohňápe brnění a rozhodí sandál. Enemže hrad byl vysoko na skali a Husiti sa štymovali do tej Přibyslavy, tož na nejaké dlúhe saky paky nebyl čas. Jeník byl dobrý stratég a hnedkaj si vzpomenul, že za mlada, gdyž byl ešče klučisko a běhál za robkama o prázdninách až k Svatému Hostýnu, napchál si břucho pochutinú s masa a kysaného zeliska, kerú mu navařila tetina Majdaléna. Pak sa celú cestu nadnášál jak páv a vzal to takovým šturmem, že by se za to nemusel stydět ani Chuantoréna. A tak Honza Žižka kázal tetě Majdaléně navařit Bigošu pro všeckých . Celů noc a ešče půl dňa ho vařila a k temu pekla čerstvý chleba. Gdyž sa Husiti napchali Bigošem s teplým chlebem, kázal jim Jeník do večera klid. To né proto, aby na nich nebylo večír vidět, ale proto, aby měl Bigoš ty správné grády. Gdyž chlapi vlétli do lesa pod hrad, byli naráz jak Gumítci po litru hopsinkového lektvaru. A protože Žanek nebýl žádný lakomec a napchal Bigošem aj svoju kobylu, tá měla takú silu, že sa jedným skokem odlepila od skale a rovnú přes hradby. Na skale po tej kobyle zostalo otisklé kopyto, kerému sa do včíl říká Žižkovo.

Jak už sem řikál, Husiti sa s tém nijak nemazlili.Vlétli do hradu, vypustili ze sebe všecky plyny a pak škrtli sirkú. Hrad v mžiku sfajrovál jak Žanek Husúj v Kostnici a po slavném Wildenbergu zbyla enem hromada kamení. Do včíl sa historici hádajú, gdo v našem kraju nadělal víc škody. Ešli za tři roky lúpeživý rytíři, a nebo za dva dni Žanek Žižkuj se svýma Husitama. Nigdo ale už nezkúmál, jak je možné, že sa dostal tak rychlo do hradu a že Wildenberg tak rychlo zfajrovál. To věďála enem tetina Majdaléna se strýcem Ondrušem.

Aj slavná císařovna Maruška Terezka sa na Moravě zapletla s receptúrú, podla kerej sa vaří Bigoš. Gdyž byla eště mlaďučká dojela na návštěvu do našeho kraja. To sa psál rok 1742. Moc sa jí zalíbily naše roby. Krev a mlíko. Zadky měly pevné a široké, v pase štíhlé a prsa jim enem vypadnút ze živůtkú. Zatímco císařka Mařenka byla jak lunt. Byla tak hubená, že by sa mohla přezlékat za násadú od lopaty, či za pláňkú od plota. A tak byla zvědavá, co že naše roby jijú. Baby teda navařily plný kotel Bigošu a napchaly si řádně nácky. Terézii ale Bigoš moc nevoňál a tak pojedla enem trocha zeleniska. Císařku ale zajímalo, kolik že bude muset přibrat, aby byla také taká pěkná kulaťúčká, jako naše děvčiska a nechala vytáhnút na dvůr decimálku. Enemže naše roby napchané Bigošem, sa nadnášaly jak panenka Mária nad Šaštínem a vážili skoro tak jak císařka Maruška Terezka, ač byly jednú tolké. Císařovna na to pleščila očiska jak béček dyž uvidí jalovičku a pro jistotu nechala druhého dňa překalibrovať decimálky v celém Rakúsku – Uhersku.

Ale zdaleka najvětší slávu Bigošu přinésl až skorem o sedmdesát rokú dál náš strýc Matúš a císař Napolijón Bonapart.
Bylo to teho slavného roku 1805, kdy císař Napolijón, nasratý na celý svět, běhál se svým vojskem po celej Evropě a už teho měl akorát plné zuby. Naháňál ho ruský car Saša s generálem Kutuzovem, naháňál ho rakúský císař Frantík I, naháňali ho Angláni a já nevím, gdo ešče. Všici mu chtěli rozbit držku, že sa roztahuje jak veš v kožuchu a leze kam nemá. Enemže Bonapart nebýl žádný suchar. Rozhodl sa, že si to s týma pajtášama vyrovná jednú pro vždycky a pěkně naráz. Zarazil opratě u nás, u Slavkova, omrknúl zdejší roby a ešli bude mět armáda co do chřtánu a čekal na Rusáky s Rakušákama. A tak sa stalo, že velkú část vojska zašíl aj do tých našich dědin – do Pozořic,Sivic a hlavně do Tvarožnej, kde zakopál pod kopec Santon pro sychr aj pár dělisek. Tenkrát býl strýc Matúš rychtářem a tak mu císař kázál nakrmit vojsko. No žádná sranda - tolik hladových krkú a ešče po takovej dlúhej štrece. Vojáci sebú měli obrovský kotel, enemže čím ho naplnit???

Že býl zrovna prosinec, každý měl nachystaného nejakého pašíka do trokú. A tak strýc Matúš zapřáhnul žebřiňák a objížďál dědiny. Každý dál co měl a baby pak do kotliska rozpustili sádlo, pokrájali hromadu cibule a rozkrájali nekolik prasat, že enem kosti a krupón zostali. Enemže v kotli teho bylo furt málo. Bonapart, gdyž to viděl, kázal pokrájat do kotla aj obecního býčka. To ale Matúš nechtěl dopustit. Gdo by pak obšťastňovál jalovičky?? A tak strýc Matúš vzpomněl na starú historku o Wildenbergu a Jeníkovi Žižkovém. Teho roku sa zeliska urodilo, že ho měl doma každý plné škopky aj sklepy. Býčka schovál do starej šopně za humnama, znova zapříhnul žebřiňák a dovézl zeliska, že by nakrmíl celú Indyju. Baby honem krájaly a sypaly do kotla aj to kvašené ze škopkú, enem aby byl kotel plný. Aj starý šizuňk, řezník Jožin Rafajú hodil do kotla nekolik šrútek uzeného a pár věncú klobású, aby dědina nepřišla o býčka a tým pádem o další živobytí. Matúš ešče okoštovál, kázal přisypat pytel kmínu a nalél tam bečicu rychtářského červeného, aby měl Bigoš šmrnc. Do večera pak pod kotlem topili, aby bylo všecko dobře prohřáté.

Gdyž přijel císař Napolijón večír na kontrolu, neviděl nigde teho býčka. Vytáhl šavlu a rovnú na strýca zařvál : „ Kde je ten býk?“ Strýc Matúš si myslél, že je to jeho poslední hodinka a tak enem rychle koktál : „Býk už je v tém, bykuž jevtém, byguž jevtém!!“ Bonapart nadzvihl dekl od kotla a gdyž viděl, že je kotel plný, huba sa mu roztáhla od ucha k uchu a zářil jak měsíček nad hnojem. Pořád si mumlál tu strýcovu větu a že byl Francúz, tak mu to jaksi furt nešlo. Nakonec okoštovál, rozzářil sa ešče víc a zařvál na svoju armádu: „ Biguš žtém!!!, Biguš žtém!!!“ Vojáci to brali jako rozkaz a tak od huby k hubě letělo zkomolené : „ Bigoš žtém, Bigoš žtém“ a všecí sa hnali s ešusama ke kotlu. V tem sa tam přihnál ešče mladý Francek, kerý zatím z krupóna vypustil sádlo a nadělal zlatavých škvarkú, keré už do teho kotla nestačili hodit. A tak přidál ešče každému vojáčkovi, navrch ešusu, hromadu škvarkú. Starý pekař Cyryl Bajerúj přivezl plný vůz poctivého kmínového chleba, ešče sa z něho kúřilo a armáda sa nabchala, jako by to mělo být naposledy. A že měli všici radosť ze života, vykutálalo sa ze sklepú aj pár súdkú vína ze Sivických a Šumických vinohradú a aj nejaký ten demižón slivovice protékl hrdlem Francúzkého vojáka. Tož toto sa stalo 1.prosinca léta páně 1805.

Co sa stalo druhý deň už všici víte. Začala sa slavná bitva u Slavkova. Historici tvrdijú, že už o třech ráno byly slyšet rany z ručnic a hákovnic. To ale néni žádná pravda, kdo by po sobě po tmě střílál. Ty rany byly z úplně jiného důvodu. Je ale pravda, že když to ráno začalo, Francúzi sa vždycky vynořili z mlhy tam, kde by jich nigdo nečekál, po polu létali, jak by měli křídla a sotva Napolión vydal nejaký apel k přesunu, pěšáci tam byli co by dup. Kutuzov na to civěl z Prateckého kopca, palica mu létala jak by čučál na ping-pong a nestačil sa divit. Vojska Ruského cara aj Rakušáci sa hýbali jak lemry a každú chvilku sa vytratili z bojišťa, jak mávnutím kúzelného prútku. Tak sa stalo, že kníža Bogratijón se svojú slavnú, neporazitelnú jízdú, marně čekál na posilu od Rakúských pěšákú a rozhodl sa, že zaútočí sám na kopec Santon u Tvarožnej. Tam ale od noci čekali zakopaní Francúzi, nabchatí bigošem. Gdyž tam dragúni dorazili, tož už tam byl takový smrad, že sa kobyle samy začaly plašit a braly to trapem přes Pozorskú poštu až do Holubic.

A tak sa stalo, že císař Napolión Bonapart vyhrál bitvu Tří císařú, ač měl mnohem méň vojáků, jak spojenci. A páč nebyl hlúpý, tak věďál proč. Jeho pěšáci sa díky Bigošu, dobrému vínu a halúzkovej, nadnášali a běhali jak Emil Zátopek, zatím co spojenecké armády sa nabchali bramborákama a zapíjali to Šaraticú. A v Šaraticích je hodně dobrá voda. Taková rychlá. Spojenci měli pak celú bitvu úplně inší starosti.

Od tej doby, kam vkročila noha Francúzkého vojáka, tam, když sa ho optali co chce jest, všade vyvolával : „ Bigoš žtém !!“ ( což ve volném překladu znamená : miluju Bigoš ! kdyby ste to nevěďáli ). Tak sa receptúra strýca Matúša rozkřičala po celej Európě. Samo sebú, že všade neměli zrovna po ruce tolik prasisek a tak jim do kotla hádzali aj baraninu,aj nejakú kozu a nebo třeba kuřiska a králíky. Zkrátka jaké maso bylo po ruce. Na Moravě sa pak na počest tehoto pokrmu začalo všem pěšákům v armádě říkat : Bigoši !!!

Císař Napolión o tejto „tajnéj zbrani“ samo sebú nikemu neřekl. A tak mu to vydržálo hodně dlúho, až do roku 1815. V tem roku sa v Belgicku neurodila jediná hlávka zela. Požrala to jakási havěť. A Bonapart sa potkal z nepřítelem zrovínka u Waterloo. No néni to smola ??

Tož včíl už Vám musí být jasné, že Bigoš je Moravské národní jídlo od jaktěživa. A já Vám tu recepetúru Cyryla a Metuda, upravenú naším strýcem Matúšem prozradím.